OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jako by současné směřování náladotvůrců z ANATHEMY narazilo do jádra z THE CURE, možná ještě RADIOHEAD a všichni se domluvili, že budou hrát post-rock a indie dohromady. Výsledkem je vyklidněný a současně palčivě naléhavý kytarový základ s ambientními přesahy, pozvolnými melodiemi a trudnou atmosférou. „Silesia“ podobně jako minulé album těchto Švédů s více jak desetiletou historií budí dojem soundtracku z nějakého nezávislého filmu o nevšedních příbězích ze všedního světa.
Dá se říci, že JENIFEREVER je decentní kytarovka, která má při prvním setkání tendenci být intelektuálně laděnou hudbou pro brejlouny v pletených vestách s nejistou sexuální orientací. Určitý odosobnělý britský odér z toho vyplývající, pocítí při prvních vteřinách asi každý. Nicméně pokud se prolomí tato slupka, objeví se za ostrovní naškrobenou bezemoční tváří ledový chlad ze Skandinávie a ten už je o něčem jiném. „Silesia“ dokáže mrazivými prsty tvořit úžasným způsobem podivuhodnou atmosféru, která dává nebývalý prostor vizuální představivosti. Člověk v té hudbě vidí příběhy a obrazy...
Švédové z Uppsaly to vzali za správný konec a výsledkem je hudba, která zní jakoby ji skládal šílený cvok, který chce zničit sebe i svět, jehož sklony i motivaci navždy zlomili a utlumili těmi nejsilnějšími sedativy. Rovná klidná hladina, pod kterou víří nebezpečné spodní proudy a prohání se hejna mořských predátorů.
Velkou zásluhu na celém vyznění JENIFEREVER má kytarista a vokalista Kristofer, který celé kapele propůjčuje svůj hlas. Jeho vokál je sametem potažený smutek, který vás pohladí po tvářích a přitom tam zanechá krvavou stopu. Místy mi stylizací i barvou vokálu vzdáleně připomene něco z Roberta Smitha, jen méně vzdychá a více zpívá. V každém případě dodává skladbám nezapomenutelnou éterickou auru, která je civilní a sváteční současně.
Téměř hodina strávená u nové desky JENIFEREVER je příjemným a nenásilným exkurzem do jiného světa. Ze skladeb nevyvěrá prvoplánová hitovost, a přesto se skvěle poslouchají. Při poslechu mě napadají jména jako JUNIUS nebo GREGOR SAMSA, ačkoliv přímý příbuzenský vztah je jen stěží vystopovatelný. Pro fanoušky skupin, které jsem zmínil v úvodu a na konci rozhodně povinnost.
Parádní, nikam nespěchající post/indie rocková náladovka s velmi silnou atmosférou. Země, ze které kapela pochází se nezapře. Švédové prostě nemají slabých kapel.
7,5 / 10
Kristofer Jönson
- el. kytara, klávesy a vokál
Martin Sandström
- el. kytara, vokál
Olle Bilius
- baskytara
Fredrik Aspelin
- bicí a vokály
1. Silesia
2. Waifs & Strays
3. The Beat Of Our Own Blood
4. A Drink To Remember
5. Deception Pass
6. Cathedral Peak
7. Where The Hills Fall Towards The Ocean
8. Dover
9. Hearths
Silesia (2011)
Spring Tides (2009)
Nangijala (10" EP) (2008)
Choose a Bright Morning (2006)
Iris (EP) (2004)
The Next Autumn Soundtrack & Jeniferever (2003)
Jeniferever (10" EP) (2002)
Chronicles of Omega (EP) (2001)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Monotreme Records
Stopáž: 52:29
Produkce: JENIFEREVER
Prijemna toulka postrockovym Slezskem
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.